03_akvadukt

Obrazem: Z historie kutnohorského vodovodu

Do historie kutnohorského vodovodu nahlédneme ve stati Kateřiny Kvapilové. Každý vodovod má svou jedinečnou historii a vlastní vývoj. Kutná Hora vznikla a vzkvétala díky svému nerostnému bohatství a s důlní činností je úzce spojen i kutnohorský vodovod. Město mělo postupem času tři různé zdroje vody a tomu odpovídá i vodovodní síť. ……….

Není zde nijak výjimečné, že v jedné ulici vedou tři i čtyři různé vodovodní řady. Společným znakem vodovodů je nepřetržitost jejich vývoje a tak se při jejich správě s historií stále setkáváme.

Historie původního vodovodu
Počátky dolování na Kutnohorsku můžeme s jistotou klást do doby panování Přemysla Otakara II. (1253-78). Tehdejší Kutná Hora měla podobu provizorních dřevěných sídlišť soustředěných kolem středisek dolování. Voda pro obyvatele byla získávána ze studní a vodních toků. Hydrologické poměry na území města byly s postupným rozšiřováním těžby stříbra ovlivněny do té míry, že drobné povrchové toky zanikly. Podzemní odtok byl sveden hustou sítí štol na dno dolů a voda ze studní se ztrácela. Všeobecný nedostatek vody vedl k nutnosti řešit přivedení vody ze vzdálenějších, těžbou nenarušených, míst. Řešením se stalo vybudování městského vodovodu z obecní studny u Bylan – pramen Svatého Vojtěcha (obr.1). První vodovod, postavený pravděpodobně kutnohorským měšťanem Prokopem z Písku, byl v provozu zřejmě již od 1. poloviny 15. století. Ves Bylany patřila Sedleckému klášteru, proto si musela Kutná Hora vyžádat souhlas panovníka k vedení a užívání vody ze „studnic Bylanských.“ Na první studánku vydal privilegium císař Ferdinand I. V roce 1493 jej potvrdil v Kutné Hoře král Vladislav II. Jagelonský a Kutná Hora získala i zvláštní výsadu na ochranu tohoto vodovodu. Ve stejném roce byl položen základní kámen známé Kamenné kašny (obr. 2).
Voda z Bylan přitékala do města samospádem dřevěnými rourami vrtanými z borových kmenů. Hluboké Přítocké údolí bylo překlenuto akvaduktem. Původní, který byl stržen v r. 1786 vodním přívalem, byl nahrazen dodnes funkčním kamenným akvaduktem. Mikuláš Dačický ve svých Pamětech z roku 1600 uvádí, že město mělo 16 kašen a 20 povolení „crku“, neboli přípojek, do soukromých domů zasloužilým měšťanům. V roce 1817 bylo takových domů již 54, z 27 domů se voda opět do trub vracela. Každé rozvětvení rour bylo opatřeno kohoutem, kterým se dalo regulovat protékající množství vody. Trouby vedly zpočátku po povrchu, ale tak nebyly ochráněny před povětrnostními vlivy, ani před sousedy, kteří si je občas „vypůjčili“ na zátop. Proto se trouby záhy začaly zakopávat. Přesto se občas vyskytly stížnosti, že mělce položené potrubí je při deštích odhalováno a „někteří toho využívají a bez povolení trouby navrtávají a vodu do svých domů vedou“.

Údržbu nevyžadovalo pouze potrubí, ale i bylanské studny a rezervoár u dvorce Kolovrátek, které byly dešťovými přívaly i lidmi často znečišťované. Roku 1556 bylo v městské radě projednáváno, že „při Kolovrátku chodci sobě tam nečisté nohy myjí a potom tu vodu nám dolů zase pouštějí, což jest velice ošklivá věc.“ Nato byly studánky vyčištěny a opatřeny dubovými mřížemi.
Dřevěné trouby se používaly až do roku 1822, kdy bylo na zkoušku položeno prvních 10 kusů železných trub.
První mapa vodovodu pochází z roku 1844. Podle ní byla délka městského rozvodu 8 136 m. Přívod z Bylan do hlavního otevřeného rezervoáru na Čechovském předměstí (Kolovrátek) měřil 2 579 m. Vodovod v této podobě fungoval bezmála 400 let (obr. 3).
V druhé polovině 19. století, s přibývajícími nároky na množství i kvalitu vody, přestával vodovod vyhovovat. Prameny se nacházely v krasové oblasti okolí Bylan a Miskovic, při deštích byly znečišťovány povrchovou vodou a kolísala také jejich vydatnost. V roce 1881 byla měřením ověřena vydatnost bylanského zdroje v množství 4 – 8 l/s zatímco potřeba vody byla cca 10 l/s. V městské radě bylo rozhodnuto o posílení pramene Svatého Vojtěcha vodou z dalších studní a položení železného potrubí s větší kapacitou od zdroje až k vodojemu na Kolovrátku. Dále bylo rozhodnuto o jímání a úpravě vody přímo z říčky Bylanky. Za tím účelem bylo postaveno stavidlo a dva jednoduché koksové filtry. Okresní hejtmanství dalo městu v roce 1902 právo v době „vodní“ nouze brát 1,84 l/s z Bylanky. Proti tomuto rozhodnutí se ohradila obec Bylany i místní mlynáři, kteří požadovali náhradu za úbytek vody. Okresní hejtmanství obci bylanské úředně nařídilo „aby prozatímnímu kladení trub překážek nečinilo“. Spory s mlynáři se pravidelně opakovaly až do doby, kdy město mlýny v roce 1908 odkoupilo. Prameniště bylo v letech 1909-1915 rozšířeno o další jímací studny a jeho celková vydatnost se zvýšila na cca 10 l/s. Tím však byla kapacita zdrojů vyčerpána, zatímco požadavky na vodu rostly. Dle záznamu městského úřadu se zvýšená letní spotřeba města v letech 1922 - 24 odhadovala minimálně na 15 l/s.
Mezitím byl v roce 1892 postaven nový, již uzavřený, vodojem na Kolovrátku, kašny postupně nahradily výtokové stojany. Postupné zavádění městského vodovodu do nově postavených částí Kutné Hory, rozšiřování stávající vodovodní sítě ve městě, rozkvět živností i rostoucí nároky na osobní hygienu, měly za následek zvýšení spotřeby vody. Rozvodná síť přestávala vyhovovat. Tlak v gravitačním vodovodu nedostačoval pro zásobování Horního města, na Dolním městě byl naopak příliš vysoký. Proto bylo přistoupeno k uzavírání odtoku vody na Dolní město 3 x denně, aby se voda dostala i do výše položených částí města. Správa města v roce 1926 svěřila vrchnímu stavebnímu radovi pražského magistrátu Ing. Šourkovi, zpracování návrhu úpravy tlakových poměrů ve vodovodu a rekonstrukci vodovodu. Projekt z roku 1926 navrhoval rekonstrukci trubní sítě s rozdělením na dvě tlaková pásma, neřešil však nový zdroj vody a nebyl realizován.

Hledání zdrojů vody
V suchém létě roku 1930 opět klesla vydatnost všech pramenů pod únosnou mez. Proto byl požádán kutnohorský rodák prof. Ing. Snížek o zpracování návrhu na okamžité, třeba i provizorní řešení nedostatku pitné vody.

Voda z dolů – Společně s Ing. Jánušem navázali na projekt Ing. Šourka a navrhli použít vodu z dolu Havírna (také zvaný Na Ptáku nebo Důl Grejfský), který byl v roce 1901 kvůli opakovanému zatápění uzavřen. V červenci 1930 probíhalo pokusné čerpání. Byl zjištěn stálý přítok 7,5 l/s, rozbory vody dopadly uspokojivě, až na zvýšený obsah železa a bakteriologické znečištění. Důl vlastnilo báňské ředitelství v Příbrami a vodu městu postoupilo za 100 Kč/rok. Stavba úpravny Havírna a vodojemu pro horní tlakové pásmo (VDJ Pták) byla zadána místnímu staviteli Ing. Dajbychovi. Zahájena byla v roce 1931 a zkolaudována v roce 1933. Čerpaná voda procházela jednoduchou úpravou (tlakové rychlofiltry Dabeg s odželezováním a dávkování chlóru).  Z Havírny byla voda čerpána do nového zemního vodojemu na vrchu Pták a gravitačně odtékala do vodojemu na Kolovrátku (zásoboval již jen dolní tlakové pásmo), kde se míchala s vodou bylanskou.
Hned v příštím roce náhle klesla vydatnost pramenů v šachtě Havírna na pouhý 1,5 l/s a pramenů bylanských na 7,5 l/s, což byl horší stav, než před rozšířením vodovodu. Město samozřejmě nebylo schopno najít ihned nové zdroje, do jisté míry však mohlo ovlivnit spotřebu vody. Důsledným osazením vodoměrů na všechny vodovodní přípojky se zamezilo plýtvání vodou. Z dlouhodobého hlediska však bylo nutné urychleně hledat nový zdroj.

Zdroje u Starého Kolína – Zpracování generelního projektu bylo v roce 1935 zadáno projekční kanceláři kutnohorského rodáka Ing. Chmelíka. Z mnoha variant se město na základě geologického posudku a po posouzení zemské rady a ministerstva zemědělství přiklonilo k vybudování umělé infiltrace z Labe v katastru obce Veletov u Starého Kolína. Voda byla shledána vhodnou k úpravě na pitnou, bylo třeba pouze snížit obsah železa a manganu. Byla navržena úpravna vody s výkonem 26,5 l/s (88 l/ob./den), což mělo společně s bylanskými zdroji a Havírnou bezpečně pokrýt spotřebu Kutné Hory i okolních obcí. Do Kutné Hory měla být voda dopravována 6,5 km dlouhým výtlačným řadem na vrch Kaňk do nově navrženého zemního vodojemu.
Projekt byl několikrát přezkoumán a revidován. Se stavbou jímacího zařízení se započalo v roce 1941 v rámci podrobného hydrogeologického průzkumu.  S  dokončením celé stavby se počítalo do konce roku 1943. Vzhledem k válečnému vývoji a k nákladům byly realizovány pouze vrty a ostatní bylo odloženo.
O pokračování projektu se začalo jednat hned po válce. V roce 1946 již byla dokonce zakoupena část trubního materiálu a uskladněna ve Starém Kolíně. V prosinci 1947 byl projekt přezkoumán ministerstvy techniky a zdravotnictví a byl vrácen k přepracování především proto, že neodpovídal novým předpisům. V roce 1948 bylo doporučeno, aby byl trubní materiál, deponovaný na prameništi a na nádraží ve Starém Kolíně, urychleně položen v trase navržené projektem, protože asfaltová izolace vně i uvnitř trub byla už značně poškozená. Stavba byla zařazena do operativního plánu na rok 1949 a opět bylo doporučeno neprodlené započetí prací.

V souvislosti s obnovením těžby na Kaňku a výstavbou hornického sídliště, kde mělo v letech 1950-51 vzniknout přes 200 bytových jednotek, se výrazně změnily nároky na zásobování města vodou. Po odečtení vody potřebné pro průmysl zbývalo tehdy pro obyvatelstvo pouhých 28 l/ob./den. Prioritou se stalo dobudování vodovodu ze Starého Kolína.
Výtlak na Kaňk byl postaven v letech 1950-51 ještě podle schváleného Chmelíkova projektu a z materiálu připraveného v roce 1946. Zbytek vodovodu byl dostavěn roku 1953. Vzhledem k urychlené realizaci byla vypuštěna úpravna vody a postavena jen čerpací stanice s výkonem 41,2 l/s. (obr.4). Do nového vodojemu na Kaňku byla čerpána voda neupravená, pouze hygienicky zabezpečená. Ta byla vedená na Havírnu, kde posílila nedostatečný zdroj surové vody z Dolu Grejfského pro stávající úpravnu.
Narychlo postavený výtlačný řad ze Starého Kolína se záhy potýkal s velkou poruchovostí, způsobenou jednak vodními rázy, protože výtlak neměl žádnou protirázovou ochranu, jednak agresivitou jak vody dopravované, tak podzemní, do které infiltrovala voda vypouštěná z rudných dolů na Turkaňku.

Přehradní nádrž Vrchlice – Vývoj zásobování města vycházel z celostátní koncepce Státního vodohospodářského plánu zpracovaného v letech 1949-53. V tomto dokumentu se již počítalo pro zásobování Kutné Hory s výstavbou vodárenské nádrže na Vrchlici do konce roku 1956 včetně úpravny vody. Tím se vodovod ze Starého Kolína stal pouze provizoriem.
Rozvíjející se průmysl v Kutné Hoře potřeboval stále více vody, ale výstavba přehrady byla odložena. Proto již v letech 1962-63 proběhla generální oprava výtlaku na Kaňk. V roce 1963 byla dostavěna původně vynechaná úpravna vody ve Starém Kolíně. V další etapě rekonstrukce výtlaku v roce 1966 byla doplněna protirázová ochrana. Významným problémem se stala zhoršující se kvalita vody v Labi.
V roce 1967 zahájil provoz strojírenský závod ČKD Kutná Hora a stavělo se sídliště „U plynárny“. Obojí znamenalo zvýšenou potřebu pitné i užitkové vody. Přehrada na Vrchlici byla stále ještě ve fázi přípravy, a proto se v areálu nového závodu ČKD uvedla do provozu provizorní úpravna vody, do které byla čerpána voda přímo z jezu na Vrchlici a postavil se přivaděč z vodojemu Kaňk.
V letech 1966 – 1970 byla konečně vybudována vodárenská nádrž na Vrchlici nedaleko Bylan a v roce 1973 byla uvedena do trvalého provozu (obr. 5).

Úpravna vody U svaté Trojice

První etapa výstavby úpravny vody U svaté TrojiceZároveň s přehradou byla vybudována nová úpravna vody U svaté Trojice v Kutné Hoře s výkonem 80 l/s, vybavená moderní technologií dvoustupňové úpravy s předřazenou aerací. S výstavbou vodní nádrže Vrchlice se zcela změnil způsob zásobování Kutné Hory vodou. Původní prameniště u Bylan včetně vodojemu na Kolovrátku bylo postupně od sítě odpojeno. Funkci zásobního vodojemu pro dolní tlakové pásmo převzal nově vybudovaný vodojem Střed. Zdroje vody Havírna a Starý Kolín se také přestaly využívat. Stejně tak byla odstavena provizorní úpravna vody v ČKD. Vodojem Pták se i nadále používal pro zásobení horního tlakového pásma. Z vodojemu Střed se čerpala voda do vodojemu na vrchu Pták a do vodojemu Kaňk, který zásoboval obec Kaňk, kaňkovské doly a ČKD. Kutná Hora tak měla zajištěnu aktuální potřebu vody, ale šlo jen o první krok k vyřešení zásobování celé oblasti.
Zvyšující se spotřeba vody, a to nejen v Kutné Hoře, ale v celém regionu, však brzy způsobila nedostatek vody, umocněný kritickým nedostatkem vody pro Čáslav.  Situace si žádala urychlené řešení a tak MLVH ČR zadalo v roce 1973 Vodohospodářskému rozvoji a výstavbě n.p. Praha zpracování technicko-ekonomické studie, „Zásobení Čáslavska pitnou vodou“ (později přejmenované „Skupinový vodovod Kolín – Kutná Hora – Čáslav“), kterou téhož roku schválilo.

Vodárenská nádrž Březí
Dostatek vody podle této studie měla zajistit nová vodárenská nádrž Březí (osada obce Zbýšov v Čechách) na Jánském potoce s úpravnou vody Dubina o výkonu 400 l/s. Z úpravny měla být voda vedena do Čáslavi a dále do Kutné Hory a Kolína. Návrh předpokládal, že do doby výstavby tohoto díla, bude zajištěn dostatek vody dokončením 2. Etapy úpravny vody U svaté Trojice, která zvýší výkon na 220 l/s. Toto řešení bylo v souladu s koncepcí stanovenou Směrným vodohospodářským plánem, který nahradil a aktualizoval Statní vodohospodářský plán.

Druhá etapa výstavby úpravny vody U svaté TrojicePodle této koncepce byly stanoveny etapy výstavby. U Kutné Hory byl vybudován vodojem Sukov, určený k další distribuci vody do Kolína a do Kutné Hory. Předpokládalo se, že potrubí, které sem bude přivádět vodu, bude zpočátku využito opačně, k vyrovnání deficitu v Čáslavi přebytkem vody z dokončené 2. etapy úpravny vody U svaté Trojice. Součástí této stavby byl také druhý vodojem Na Ptáku, kam byla přivedena voda z kutnohorské úpravny, a propojovací potrubí z tohoto vodojemu na distribuční vodojem Sukov. Předpokládalo se, že tím bude vyřešen nárůst spotřeby vody do doby realizace nového zdroje Březí (obr.6). Přívodní řad Kutná Hora – Čáslav byl dokončen v roce 1982, v té době však 2. etapa výstavby úpravny vody U svaté Trojice nebyla ani zahájena. Časový nesoulad plánu a realizace jednotlivých etap si vyžádal řešit znovu zdroj vody. Tak se diskuze vrátila zpět k nevyužívané úpravně ve Starém Kolíně a ve městě byly do systému opět zapojeny bylanské zdroje a také Havírna. Nakonec bylo rozhodnuto o stavbě provizorní úpravny vody s výkonem 30 l/s v areálu stávající úpravny vody U svaté Trojice. Zkušební provoz však nedopadl nejlépe a provizorní úpravna nebyla nikdy uvedena do trvalého provozu.
2. etapa výstavby úpravny U sv. Trojice byla dokončena v roce 1995. (obr.7) Současně došlo k zásadním změnám ve vodním hospodářství, zejména k narovnávání cen vodného. Spotřeba vody postupně klesala a dnes výkon úpravny vody U svaté Trojice plně postačuje pro zásobování celého regionu. Vodárenská nádrž Březí postavena nebyla. Staré zdroje byly od kutnohorské sítě definitivně odpojeny.

Současný stav
Úpravna vody U svaté Trojice je dnes zdrojem vody pro zásobování celého oblastního vodovodu Kutná Hora – Čáslav – Sázava, který se skládá, ze tří hlavních přivaděčů.

Přivaděč Kutná Hora – Čáslav
Při stavbě přívodního řadu Kutná Hora – Čáslav se vyskytl ještě jeden problém, udržení kvality vody v ocelovém nechráněném potrubí na vzdálenost více než 12 km zůstalo nedořešené. V době stavby přivaděče byl zakázán asfaltový lak pro vodárenské potrubí, současně však nebyla na trhu k dispozici žádná náhrada. Bylo rozhodnuto, že bude použito potrubí bez jakékoli ochrany. Situace byla vyřešena až v roce 1998 cementací vnitřního povrchu potrubí.

Přivaděč Kutná Hora – Uhlířské Janovice – Sázava
Zhoršující se jakost vody v řece Sázavě dlouhodobě ztěžovala řádnou funkci Sázavské úpravny. Původní úpravnu vybudovaly v 60. letech minulého století sklárny v Sázavě podle návrhu Skloprojektu. Celkový výkon úpravny byl 20 l/s. Část vody, 8 l/s, byla upravována na vodu pitnou a zbývajících 12 l/s bylo upravováno jen pro technologické potřeby skláren jako voda užitková. Kvalita vody v řece Sázavě si vyžádala první rekonstrukci úpravny v roce 1980. V letech 1989 a 1990 se voda v letních měsících stala neupravitelnou a město bylo zásobováno pitnou vodou nouzově z cisteren. Další rekonstrukce úpravny vody v roce 1990 spočívala v zařazení nového technologického stupně – náplavných filtrů, jako poslední stupeň úpravy. Kvalita vody v řece se však nadále zhoršovala, zejména v zimním období v ukazateli amonné ionty a v ukazateli mikroskopický obraz v letních měsících. Náplavná filtrace původně určená pro provoz v letním období byla v posledních letech provozu úpravny používána trvale.
Proto bylo nutné zajistit vodu z jiného zdroje. Současné zásobování Sázavy, Uhlířských Janovic a příhraniční oblasti okresů Kutná Hora a Kolín je vyřešeno přívodním řadem vedeným z úpravny vody U svaté Trojice.

Přivaděč Malešov – Červené Janovice
Samostatnou větev zásobovanou z úpravny U svaté Trojice tvoří skupinový vodovod Malešov – Úmonín – Červené Janovice vybudovaný v letech 1994 – 2012.

.
Na závěr
Důlní činnost dala Kutné Hoře ve středověku slávu i krásu. Sláva, krása, ale i důlní díla zůstala. Vznik dolů byl mnohdy spontánní, spojený se soukromou aktivitou měšťanů, a dodnes nejsou všechny šachty zmapovány. Některé se, bohužel již ne zrovna příznivě, připomínají dodnes. Poslední sesuv šachty na rohu Šultysovy a Husovy ulice u Morového sloupu v létě 2012 způsobil i porušení vodovodního potrubí zásobující horní část historického města (obr.8).

Vodohospodářská společnost Vrchlice – Maleč, a.s. jako vlastník a provozovatel oblastního vodovodu Kutná Hora – Čáslav – Sázava pečuje o jeho údržbu, rozvoj i modernizaci (obr.9).

Nezapomínáme ani na historické dědictví. Na náklady společnosti byla v roce 2002 restaurována kaplička se sochou Svatého Vojtěcha nad pramenní jímkou a je jedním ze zastavení naučné stezky. Původní více než 500 let starý vodovod je stále v provozu. Dnes zásobuje užitkovou vodou Kutnohorskou plovárnu, vodotrysk u Vlašského dvora a zahrádkářské kolonie.

Ing. Kateřina Kvapilová, Vodohospodářská společnost Vrchlice – Maleč, a.s.

 

Podklady:
Jan Fiala – O vodovodu kutnohorském, Kutnohorské rozpravy 1926
Prof. Dr. Vilém Kurz – Úvaha o vodní otázce kutnohorské 1881
Ing. Antonín Chlum a kol. – Vodní dílo Vrchlice 1975
Ing. Karel Kvapil – Historie zásobování Čáslavě pitnou vodou 2011
Státní okresní archiv a archiv VHS Vrchlice – Maleč a.s.

 

:


 

 

: